Cestujeme čím dál více. Dříve nebylo cestování zdaleka tak obvyklé jako dnes. Lidé buď auto neměli a vydávali se na prázdninový výlet, nebo pobyt vlakem, nebo autobusem, nebo v rodině auto bylo, bylo ovšem zaparkované v bezpečí garáže, která kolikrát byla vzdálená od domu přes celé město. Pokud taková rodina vyjížděla na výlet, na chatu, nebo na návštěvu příbuzných, muž došel pro auto, naložil před domem rodinu a jelo se.
Dnes je v rodině většinou aut více. Každý jede svým autem do práce, z práce, na nákup, na návštěvu, pro děti do družiny. Podívejte se schválně na projíždějící auta. Ve valné většině v nich sedí pouze řidič a nikoho neveze. Přitom se všude ve městech bojuje s neskutečným parkovacím problémem, ale stejně málokdo využívá hromadnou dopravu a každý jede svým autem. Na silnicích jsou zácpy a kolony, ovzduší je plné jedovatých zplodin.
V naší rodině nikdy automobil nebyl. Pokud jsem s maminkou jela na prázdniny za příbuznými, jely jsme 220 km autobusy s přestupy půl dne. Dnes je běžné tuto vzdálenost překonat za dvě a půl hodiny. Pochopitelně autem. Cestování, alespoň po vlasti české jsem měla moc ráda, ovšem, jak říkám auto nebylo, autobus nebo vlak přece jen něco stál a já s kamarádkou už na základní škole začala pilně cestovat autostopem. Nebylo to tehdy nic neobvyklého, stopařů bývalo hodně a mladým holkám každý hned zastavil. Navíc to bylo opravdu rychlé a ještě zadarmo. Procestovaly jsme hodně krásných míst a mě stop vydržel i na střední škole a dokonce v prvních letech zaměstnání.
Nebylo nic jednoduššího, než si dojet do Prahy na vánoční nákupy, nebo za přítelem přes půl republiky, ze školení přes republiku celou a to v rekordním čase. Byl to trochu sport a adrenalin. Řidiči bývali různí, někdy mladí, někdy starší, někdy nudní, jindy zábavní. Ačkoliv to bylo už dost dlouho po natočení filmu Smrt stopařek, ani nevím, jestli jsem ho v té době znala. Ale můžu prohlásit, že jsem své stopování přežila bez úhony, nikdy ani žádný náznak nějakého podezřelého chování. Prostě jiná doba. Cestování stopem opravdu bývalo běžné, dnes u silnice vidíme stopaře jen výjimečně, doba je prostě jiná, je o strach pro stopaře nastoupit do auta cizímu člověku, ale stejně tak si cizího člověka posadit do svého vozu. To už dnes málokdo udělá.